Po všechna ta léta/1.část/

Po všechna ta léta jsem byl přesvědčen,že ta žena je vně mého života,možná že ne moc daleko,ale vně.Že už neexistuje,že žije hrozně daleko,že vlastně nikdy nebyla zas tak moc hezká,že patří do světa minulosti.Do světa,v němž jsem já byl mladý a romantický,věřil jsem,že láska trvá věčně a že není nic většího než moje láska k ní.Všechny tyhle hlouposti.

Bylo mi šestadvacet a stál jsem na peroně jednoho nádraží.Nechápal jsem,proč tolik pláče.Tiskl jsem ji v náručí a bořil svou tvář do jejího krku.Domníval jsem se,že je neštastná,protože odjíždím,a že mi tu předvádí své zoufalství.A potom,o několik týdnů později,když už jsem pošlapal svou pýchu telefonováním,které až slušné nebylo,anebo vzdycháním v přehnaně dlouhých romantikou nabitých dopisech,jsem to konečně pochopil.

Že se ten den nedokázala prostě ovládnout,protože velmi dobře věděla,že se mi dívá do obličeje naposledy.Že plakala vlastně nade mnou,nad mojí mrtvolou.A že ji ta kořist nijak netěšila.

Po spoustu následujících měsíců jsem všude narážel.Na nic jsem nedával pozor a všude jsem narážel.Čím víc mě to bolelo,tím víc jsem se otloukal.Na chlapíka,který je úplně na dně,jsem byl obdivuhodný-všechny ty prázdné dny,kdy jsem klamal tělem.Kdy jsem vstával,kdy jsem pracoval až do zblbnutí,kdy jsem jedl,aniž by mě zajímalo,co,kdy jsem si dával pivko se svými kolegy a dál se hlučně smál spolu s nimi,přestože sebemenší tafka od toho nejposlednějšího z nich by mě dokázala zlomit vejpůl.Vlastně ne,spletl jsem se.Nebyla to žádná statečnost,byla to hloupost-protože jsem pořád věřil,že ona se vrátí.Opravdu jsem tomu věřil.

Nic jsem neviděl přicházet a moje srdce se úplně rozklížilo na nádražním peroně jednoho nedělního večera.Nedokázal jsem se rozhodnout a narážel jsem ve všem a v čemkoli.

Roky,které následovaly,na mě nijak nezapůsobily.Byly dny,kdy jsem se přistihl,jak si říkám-No tohle...to je mi ale zvláštní...jestli se nepletu,včera jsem si na ni vůbec nevzpomněl...A místo abych si k tomu pogratuloval,ptal jsem se sám sebe,jak je to možné,jak jsem dokázal prožít celý jeden den,aniž bych na ni pomyslel.Pronásledovalo mě hlavně její jméno.A dvě nebo tři momentky,v nichž figurovala,velmi konkrétní.Pokaždé tytéž.Je to tak.Ráno jsem spustil nohy na zem,nakrmil jsem se,umyl jsem se,hodil jsem na sebe nějaké oblečení a pracoval jsem.Občas jsem viděl nahé tělo nějaké dívky.Občas,ale bez něhy.Pocity-žádné.

A potom,konečně,se štěstí usmálo i na mě.Ve chvíli,kdy už mi to začínalo být jedno.Seznámila se se mnou jiná žena.Jedna velmi odlišná žena se do mě zamilovala,měla jiné jméno a rozhodla se,že ze mě udělá celého muže.Aniž by se zajímala o můj názor,postavila mě na nohy a vzala si mě,dříve než uplynul rok od našeho prvního polibku,který jsme si dali při jedné služební cestě ve výtahu cestou vzhůru.

Žena,v niž jsem už nedoufal.Je třeba říct,že jsem se strašně moc bál.Už jsem v to nevěřil a určitě jsem jí mockrát ublížil.Hladil jsem její bříško a myšlenky mi odlétaly jinam.Zvedal jsem její vlasy a hledal jsem tam jinou vůni.Nikdy mi nic neřekla.Věděla,že můj blouznivý život bude mít krátký dech.Kvůli jejímu smíchu,kvůli její pokožce a kvůli celé té nůši elementární a nezištné lásky,kterou pro mě měla.A nezmýlila se.Můj blouznivý život mě nechal štastně žít.

Právě je ve vedlejším pokoji.Usnula.

Po profesní stránce jsem uspěl lépe,než bych si kdy byl dokázal představit.Jeden by řekl,že urputnost se vyplácí,že jsem byl ve správnou dobu na správném místě,že jsem dokázal udělat jistá rozhodnutí,že...Nevím.